OSUD ČÍHÁ ZA NEJBLIŽŠÍM ROHEM – POVÍDKA ZDARMA

Osud číhá za nejbližším rohem

„Když přijde mladej kluk v oranžový košili, nepouštějte ho do budovy. Za žádnou cenu! Vysvětlím to pozdějc. A hlavně – nebavte se s ním, nedotýkejte se ho. Kdyby vás napadl, nesnažte se s ním rvát, jenom zdrhejte!“ Vzkaz na telefonním záznamníku byl příliš nejasný a hlavně divný. Snad proto se stal předmětem ranní diskuze mezi zaměstnanci reklamní agentury, jíž záznamník patřil.
„O koho jde?“ ptala se Marta, zatímco hledala cukr do kávy.
„Nemám tušení. Asi někdo z přízně. Lidi, co chtějí práci, dokážou být pěkně vlezlí,“ zafilozofovala Marta.
„Matěj žádný mladý příbuzný nemá, aspoň pokud vím,“ nedala se Lada. „Ale nebude to syn od tý jeho poslední ženský?“ Marta odpověděla pokrčením ramen. I přesto, že bylo prvního a v propagačním ten den nebylo skoro co dělat, v odkrývání záhady nijak nepokročily ani do oběda. Celé dopoledne se však jejich open space bavil dohady, o koho by mohlo v záhadném vzkazu jít.

Schylovalo se k polední pauze. A taky k bouřce. Budovami se roztahovalo mírné šero, které přichází vždy, když je ve slunečný den slunce náhle přikryto mraky. Lada zvedla oči od obrazovky počítače a zadívala se ven. Něco ji zřejmě zaujalo, protože vstala a šla k oknu.
„Už jde konečně Matěj?“ zeptala se Marta skoro znuděně.
„Jde. Teda spíš běží,“ odpověděla Lada zamyšleně. Nato se zvedla Marta i ostatní, protože vidět utíkat jejich grafika, vážícího určitě přes metrák, byl vzácný přírodní úkaz.
„Co blbne, to ho někdo pronásleduje nebo co?“ Marta postavila hrnek na stůl. Vypadalo to opravdu podivně. Obrovitý tlustý muž, i v dusném vedru narvaný v saku s umělecky vyvedenými záplatami na rukávech, se pokoušel vyděšeně proplétat proudy lidí na přeplněném chodníku.
„Hele, tamhle to bude ten kluk… ten z toho vzkazu!“ ukázala Lada prstem na drobnou rozevlátou postavičku.
„No jo, máš pravdu,“ natáhla se Marta pro mobil. S prstem na tlačítku se zastavila:
„Co když jsou to jenom nějaký osobní účty? Mám volat policajty nebo ne?“ Lada pokrčila rameny. To všechno se událo v několika vteřinách. V té další mladík grafika doběhl, letmo se ho dotkl a stáhl ruku zpět. Jako by mu předával symbolickou štafetu nebo jako by hráli na babu. Matěj se zastavil. Sklonil se a s rukama opřenýma o kolena prudce vydechoval. V obličeji byl úplně rudý. Náhle zavrtěl hlavou, jako by odmítal to, co se právě událo. Poraženecky se zvedl a pomalu se vydal k výklenku protější budovy, ke kontejnerům s odpadky. Shýbl se, a pak podruhé. Zvedal poházené obaly a zbytky školních svačin. Vypadalo to, jako by ten nepořádek chtěl uklidit. Teď obkročmo přistoupil k jedné z menších popelnic. Pohnul jí a valil ji do výklenku.
„On ho okradl? Zahodil mu tam doklady?“ tipovala Lada. Nezdálo se. Mladík se zastavil uprostřed proudícího davu, kousek od Matěje. Kdyby chtěl, nebo kdyby na to měl odvahu, mohl ho Matěj chytit za límec a vytřást z něj duši. Chlapec byl drobný, kostnatý a nejmíň o půl hlavy menší než on. Pozoroval jej a zdálo se, že se při tom docela baví. Další výhled přihlížejícím zaclonil přijíždějící popelářský vůz.

sci-fi povídka

Za jejich zády průvan zvedl štos papírů a volně je rozhodil po dlaždicích. Celé pracoviště se odvrátilo od okna. Až teď si všimli, že je zapnutý bezpečnostní systém. Někdo musel zablokovat vchodové dveře. Když se ohlédli zpět na chodník, chlapec v zářivě oranžové košili už tam nestál. Zřetelně ucítili mráz, přebíhající jim po zádech.
„Matěji!?!“ hlesly dívky unisono. Grafik vběhl do místnosti, nakolik to jeho astmatické plíce, dobře ukryté pod vrstvou podkožního tuku, dovolovaly.
„Nechceš nám říct, co se děje?“ I ostatní v kanceláři na něj hleděli s napětím.
„Co ti chtěl ten kluk? To byla jako nějaká sázka nebo co?“
„Plní naše sny,“ hlesl zničeně Matěj, „naše sny z dětství.“ Až teď si všimli, jak hrozně je špinavý. Jako by pár dní žil mezi bezdomovci. Vytáhl z kapsy nějakou vizitku a hodil ji na stůl.
„Pamatujete, jak to sem donesl ten chlápek ze servisu?“ Pokývli hlavami. Na nápadného, excentrického žvanila si pamatoval každý. Vždycky přišel s něčím, co podle něj zaručeně fungovalo. Věštkyně, číslo na kartářku, nebo počítačový program, který generoval horoskopy.

„Pomůžeme vám realizovat vaše sny. Nová psychoterapeutická metoda na principu hypnózy.
Stoprocentní úspěch zaručen.“ Stálo na kartičce. Ještě odkaz na webové stránky a cena.
„A ten kluk?“
„Zadívá se ti do očí, dotkne se tě, a pak už musíš…“ odpověděl zlomeně Matěj. Nepochybovali. Jeho ústroj a scéna pod oknem mluvily za vše.
Lada sáhla do peněženky a vytáhla kupon. Hlavička firmy souhlasila.
„Kdo všechno na to na webu klikl a napsal tam svou adresu?“ zeptala se. Postupně zvedla ruce většina z nich.
„Zatraceně! Četl tu smlouvu podrobně aspoň někdo?!?“

Lada, s účtem od firmy na sny v ruce, se sklesle zeptala:
„Já chtěla být v osmi letech farmářkou. Co vy?“
„Já popelářem,“ podotkl Matěj, teď už celkem zbytečně, „víš, jak to svinstvo smrdí?“
„Já kaskadérkou,“ hlesla Marta a v obavách se zahleděla k oknu. Jejich kancelář se nacházela v osmém patře. Dole potichu klaply vchodové dveře.

 

* * *

*

Povídka vyšla před několika lety v časopise Psychologie dnes.