Dneska si můžete přečíst povídku, která – jako už tradičně – NEvyhrála literární soutěž. Tentokrát byla publikována na webovém magazínu Mfantasy.

V plném znění si ji můžete přečíst i tady:

Dračí dieta

aneb

kterak to v pohádkách neměli lehké

Královský gynekolog měl plno práce. V propoceném plášti, s třesoucíma se rukama a strhanýma očima prohlížel toho dne už čtyřicátou sedmou dívku.

„Jenom ne děvečky, neposílejte mi pořád ty děvečky, ty je skoro zbytečné vyšetřovat…. vždyť třeba tahle už měla sedm dětí,“ úpěl v duchu, leč marně. I pacientky číslo čtyřicet osm až padesát šest byly ženy z lidu. Komtesa, zemanská dcera nebo snad dokonce princezna, žádná. A nevinná už teprve ne.

„Hm… to nám drak za chvíli chcípne hlady,“ zasmušil se král, když mu felčar referoval neradostný výsledek mnohadenního bádání. Královský rádce bezradně krčil rameny.

„Jak je to vůbec možné?“ divil se král.

„Jednoduše, výsosti,“ ujistil jej rádce, „takhle to dopadá vždycky, když se zemí přežene vojsko.“

„Čí vojsko?!?“ vyděsil se král.

„Naše vojsko,“ upřesnil rádce, „Vaše výsost přece ráčila minulý týden vyhlásit manévry.“ Krále to kupodivu nijak neuklidnilo:

„Vojsko nechat o chlebu a vodě!“ rozhodl rozzlobeně. „A každý nechť se ožení s tou, kterou svedl.“

„Ale to bychom museli uzákonit mnohoženství,“ odvážil se promluvit královský šašek. Krále ovládl pocit, že být panovníkem je velice nevděčná a špatně placená dřina.

„Třeba nám pomůže sousední království,“ pokusil se rádce spravit mu náladu, „víme pozitivně, že náš drak tam denně létá na zákusek. Občas i na oběd.“

„To rád věřím,“ podpořil ho šašek, „v sousedním království mají emancipaci, tam se vždycky nějaká nedotčená najde.“

„Náš drak? Do sousedního království? Ale to nemůžeme dopustit! Ještě by tam zůstal, a vojenská převaha by pak už nebyla na naší straně! Nedá se nic dělat, vyšleme rytíře,“ rozhodl s povzdechem král.

„Na draka? Račte odpustit, veličenstvo, ale dost pochybuji, že by naše ctěné rytířstvo dokázalo zabít cokoliv většího než kočku.“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Vyšleme rytíře… ehm… na ta děvčata,“ pokoušel se král upřesnit rozkaz.

„To myslíte jako…. že by u sousedů…. jak to říct….. pochytali potravu a dovezli ji drakovi sem k nám?“

„Ne tak docela…“ zarděl se král, „vyšleme rytíře do sousedního království….. aby jaksi….. znemožnili drakovi…. živit se tam. Když vyhladoví, přestane trvat na nesmyslné podmínce a postačí mu domácí strava a princezna za ženu. Ostatně viděl jsem i draka, který byl vegetarián, tak co.“

„Princezna je ve třetím měsíci, se svatbou by se mělo spěchat,“ připomněl šašek neradostnou pravdu.

„To by se mělo. A taky uvažovat. Neměl by princeznu dostat nejudatnější rytíř? Přece jen by to bylo stylovější.“

„Svůj půvab by to mělo. Nemuseli bychom zvětšovat ložnici. Jenže co pak s drakem? Přece jen – draka potřebujeme, když je naše armáda na……. dobrá akorát na zvýšení populace.“

„Princezně je to vcelku jedno. Přemýšlí teď hlavně o tom, jak vybrat nejlepšího učitele kojení.“

„A že bych rychle vdal dceru, předal království, a problémy s drakem ať si pak řeší můj nástupce?“ Král nečekanou myšlenkou úplně ožil. Rádce se šaškem se po sobě podívali. Ať hledali jak chtěli, nikde na tom plánu nenašli nic pozitivního pro sebe.

„To by nešlo, protože to nemůžeme vyhlásit.“ Odhodlal se nakonec k protestu šašek.

„Proč ne?“ zeptal se král.

„Protože jako královský rozkaz to zní strašně: Hrdina, který připraví o věnec nejvíc dívek ze sousedního království, dostane princeznu. Víte, jak by to rozmázli kronikáři?“

„Jedině vyhlásit to neveřejně,“ navrhl rádce váhavě.

„To jako vybubnovat to potichu?“ nechápal panovník.

„Tak,“ přikývl rádce, „přesně tak.“

Král se hluboce zamyslel. Tak hluboce, že mezitím do jeho království dorazil úplně jiný, předem neschválený princ v domnění, že tam najde šípkovou Růženku.